Ubal jointa, dáme fotbálek
V hospodách a klubech se začalo sportovat ˝Tak hoši, tlačte to tam!˝ křikne od baru na čtveřici mladíků, kteří se se zarputilým výrazem sklánějí nad stolem s poskakujícím míčkem mezi řadami panáčků, mohutný muž ve fotbalovém dresu. V sobotním odpoledni sleduje zápas ve sklepení pražského klubu Újezd za doprovodu rockové muziky a s pivem v ruce asi desítka dalších mladých nadšenců. O tom, že se foosball čili stolní fotbal čili ˝fotbálek˝ stal skutečným hospodským fenoménem a zároveň regulérním sportem, svědčí i to, že se v něm před čtrnácti dny uskutečnilo už třetí mistrovství republiky. Na stolku pořadatelů soutěže, barmanů klubu Újezd, se na papíře skví jména týmů. Na řadu dnes přijdou Lobotomi, Strážci vesmíru anebo FC Vole krávo. Mezi nohama mladých lidí se pletou psi a je neustále slyšet tlumené rány, jak tyč s navlečenými panáčky někdo z hráčů prudce přirazí k hraně stolu. Dole ve sklepě se hra přenáší kamerou na velké promítací plátno. ˝Je to obrovská zábava, při který se setkáš s lidma, co se navzájem znaj a jsou v pohodě,˝ říká o své fotbálkové vášni dvaadvacetiletý Julek Lamas, který tu dnes hraje za tým Copa Cabana a jinak ˝kope˝ za druhou pražskou ligu. (V klubech a restauracích hlavního města se scházejí stovky aktivních hráčů, kteří soutěží ve třech ligách.) ˝Mě by už ani nebavilo sedět v hospodě čtyři hodiny jenom u piva. Vybírám si většinou automaticky takovej podnik, kde jsou stoly,˝ říká jeho spoluhráč z týmu Láďa Šárog. Julek hraje fotbálek už dva a půl roku. ˝Stalo se mi, že jsem prostál u fotbálku v klubu třeba i osm hodin v kuse,˝ směje se Julek. Jedna hra fotbálku stojí desetikorunu a končí vstřelením desáté branky. Za hodinu zvládnou hráči asi patnáct zápasů. ˝Jednou si mě vyhlídnul nějakej kluk a zeptal se, jestli bych nechtěl hrát ligu. Teď už máme na skoro jistej postup do první ligy,˝ chlubí se Julek. Průkopníci z Ostravy Stolní fotbal obstojně hrají i dívky. ˝Já bych skoro řekl, že hrát s holkou je obtížnější. Jsou dost agresivní, maj jinej styl hry, kterej nečekáš,˝ říká Julek. Říká, že větší zábava je ale hrát mimo soutěž, jen tak z ˝hecu proti kámošům,˝ kde o nic tak moc nejde. Minimální počet jednoho ligového týmu je šest lidí (při ligových zápasech se fotbálek neplatí, soutěžící jen předem složí registrační poplatek, většinou kolem stokoruny). Zápasy se hrají jeden na jednoho, dva na dva anebo taky čtyři na čtyři – to pak každou tyčí okolo stolu lomcuje jiný hráč a fotbálkoví fanoušci tuhle disciplínu považují spíš za legraci. Mekkou českého fotbálku ovšem není hlavní město, ale Ostrava, kam tento hospodský sport přišel ze Západu nejdřív. ˝Lidi to tam hráli už před takovejma pěti lety, takže Praha měla co dohánět. Už jsem ale zaslechl, jak se Ostraváci rozčilujou, že prý hrajeme moc dobře,˝ líčí fotbálkovou historii Julek. I nejlepší český fotbálkový hráč Milan Reljič, přezdívaný Relé, je původně z Ostravy. Fotbálek má už i své funkcionáře, ligu zašťituje Česká foosballová organizace, která funguje od roku 1998. První mistrovství republiky se konalo před třemi lety. Letos se na prvních místech umístili hosté z Rakouska, teprve až za nimi následoval ligový tým z Černé Hory z Blanska. Okurky, med a veselý časopis ˝S fotbálkem jsem se poprvé setkal v Amsterodamu. Tam mě tenkrát pěkně zmastili,˝ usmívá se pětadvacetiletý Josef Souček neboli Joska, který v České foosballové organizaci, respektive ve firmě Rosengart, která vyrábí stoly pro soutěže, dělá už dva roky marketing. Firma pronajímá hospodám a klubům fotbálkové stoly, šipky nebo jukeboxy, z nichž pak vybírá peníze a shání sponzory na soutěže. ˝Nějak mě to nadchlo, protože tady platí, že gól umí dát každý, ale ve správnou chvíli jen někdo,˝ říká Joska. Za dobu, co pracuje v České foosballové organizaci, se počet ligových týmů jenom v Praze rozšířil z osmi na padesát, v Severních Čechách je jich například třicet. Joska přispívá novinkami z fotbálku do časopisů Šipkáč a Trefa, které vycházejí společně pro milovníky foosballu, šipek a karaoke. Někdy se snaží zpestřit výsledkové tabulky společenskou rubrikou – například nedávno vyhlásil anketu o nejsympatičtějšího a nejnesympatičtějšího republikového hráče, které pak obdaroval medem a okurkami. Ostatně i fotografie hráčů vypadají spíš jako vzpomínka na divoký mejdan. ˝S těmihle fotkami obletěla Olí svět,˝ směje se Joska nad fotografiemi u článku ˝Rozloučení se sezonou˝, na nichž se dvě hráčky z legrace líbají. Jiný snímek ukazuje mladíka s medailí na krku, stojícího u plakátu s hodně spoře oděnou dívkou, a nese popisek: ˝Na poháry ona dá!˝ Poznávacím znamením většiny hráčů fotbálku je záliba v marihuaně. ˝Z devadesáti procent jsou to huliči. Ubalí se joint a hraje se,˝ vysvětluje Joska, který sám hraje v týmu Čaras Hulba první pražskou ligu a v současné době se snaží po klubech trénovat alespoň třikrát do týdne. Před soutěží je ale prý lepší s kouřením trochu brzdit. ˝Člověk je zvyklý hrát večer a v povznesené náladě, a potom hraje od rána celej den. Musí si rozmyslet, jestli si dá jointa.˝ Josku na fotbálku ovšem také těší pestrost jeho vyznavačů. ˝Je zvláštní, jak se u tohohle sportu setkají naprosto různí lidé – automechanik, obchodní zástupce, student - kdokoliv. Jde jenom o to, jestli umíš a chceš hrát.˝ Lidové noviny, Magazín, 26.04.2002, Linda Kholová